Manželství a dynastie ježíše

Dějiny však měly zjevně naprosto jinou představu a zasahovaly do vývoje tak drasticky, že zajišťovaly neustálé potlačování této pravdy po téměř dva tisíce let. Činitelem této dramatické změny byl slunce uctívající následovník mithraického kultu a syn křesťana, římský císař Konstantin Veliký, zakladatel Konstantinopole a muž, jenž obdařil křesťanství svým císařským požehnáním.

Po pádu Jeruzaléma museli převzít další odpovědnost a svatou povinnost uchovávat znalosti o tajných místech ukrývajících poklady z jeruzalémského Chrámu. V rámci skupiny těchto rodů, které všechny pocházely od velekněží z Chrámu, existovala jedna ještě uzavřenější skupinka, známá jako Desposyni neboli Mistrovi potomci. Zatímco rodiny působily většinou pod rouškou naprosté anonymity, čas od času se některá z nich objevila na veřejnosti a odhalila celou situaci bez zjevného ohledu na možné následky.Jejich společným záměrem bylo uchovat pravé Ježíšovo učení až do doby, kdy by ho mohli bez obav z perzekuce předávat vhodným způsobem pečlivě vybraným žákům.

Aby byl teologický zmatek ještě větší, objevovaly se spousty stoupenců řeckých mytických kultů a další gnostické sekty, které si od nových „křesťanských sekt" spokojeně vypůjčovaly všechny myšlenky, které se jim náhodně zalíbily. Do této eklektické směsice škorpících se teologů a „věřících" byli náhle připojeni příslušníci rodů společenství Rex Deus, kteří se žádných doktrinálních sporů neúčastnili. Praktikovali to náboženství, které v dané oblasti té doby a toho obvodu právě převládalo, a tajně si předávali z generace na generaci poznání o svém původu a o pravé podstatě skutečného učení člověka, jehož nazýváme Ježíš Nazarejský.

V židovské diaspoře, roztroušené v oblastech řeckého a římského vlivu, se nacházely malé skupiny „Ježíšova lidu", které dodržovaly pokyny získané bud' z Cesty, nebo od samotného Ježíše, prostřednictvím původních žáků neboli evangelistů pověřených,, Jakubem Spravedlivým v Jeruzalémě. Mezi příslušníky židovských komunit se objevovali také členové soupeřivých a výrazně odlišných organizací, například vznikající pavlovské církve, které se dostávalo hlavní podpory od nežidovského obyvatelstva. Mezi těmito skupinami, kázajícími tak odlišné nauky, samozřejmě příliš velká láska nepanovala.

Izraelská královská rodina musela uprchnout ze země, rozdělit se a vyhledat bezpečné útočiště téměř okamžitě po ukřižování. Jiné rodiny, pocházející z řad čtyřiadvaceti velekněží Chrámu, nebyly v té době tak silně nuceny k odchodu ze země. Některé to samozřejmě učinily a žily v rámci diaspory, protože za oněch časů tvořily téměř pětinu obyvatelstva středozemních přímořských oblastí Židé. Ti, kteří zůstali v Izraeli a byli dostatečně chytří nebo měli štěstí a přežili pronásledování po židovském povstání proti Římanům, byli pak stejně nuceni uprchnout. Tak za raných časů křesťanství, když nebylo toto náboženství příliš rozšířené a občas pronásledované, občas tolerované - existovaly společně různé sekty; skupiny, které se odlišovaly a měly časté spory a také soupeřily o podporu z řad téhož obyvatelstva.

Britský příběh o Ježíšově rodu je včleněn do nejdéle dochovaných legend v anglických dějinách a pojednává o příchodu Josefa z Arimatie a mladého Ježíše do Glastonbury v západní Anglii. Hlavní odlišnost verze společenství Rex Deus od příběhu z lidové mytologie spočívá v tom, že to nebyl Ježíš Nazarejský, jehož nohy prý kráčely po zelených pastvinách Anglie, ale byl to jeho syn Jakub, dědic trůnu Davidova. V řadě ohledů je tato verze příběhu mnohem uvěřitelnější než ta původní, především vezmeme-li v úvahu líčení různých míst, obchodů a profesí, které bývají s takovým důrazem spojovány s „Ježíšem" v době jeho pobytu v Anglii.Kdyby byla tato tvrzení autentická a týkala se Ježíše Nazarejského, vedlo by to k závěru, že před svým návratem do Izraele strávil značně dlouhou dobu v Anglii. Mnohem reálnější variantou je možnost, že ten, o němž vyprávějí legendy, byl Ježíšův syn, který s velkou pravděpodobností strávil v ostrovním království podstatnou část svého života.

REX DEUS V EVROPĚ
Jsou vyznačeny čtyři hlavní linie rané dědičnosti pokrevního příbuzenství, a to v Římě, Provenci, Španělsku a Británii. Římská a provensálská linie se zjevně stala kmenem, z něhož později vyrašily mnohem významnější větve šlechtických a královských rodů ve Francii a západní Evropě. Rody, jež vznikly ze španělského kmene, uzavíraly navzájem sňatky s dalšími rodinami společenství Rex Deus a staly se základem šlechtických rodů v Languedocu, severním Španělsku, Akvitánii a Bretani.

Je známo, že v době dospívání strávil určitou dobu v Británii s Josefem z Arimatie, ale legendy Rex Deus vyprávějí, že zemřel ve Španělsku. Je možné, že by se tento pobyt Jakuba, syna Mesiáše, mohl stát základem pozdějších legend tvrdících, že apoštol Jakub navštívil Iberský poloostrov? Bylo by pořádnou ironií, kdyby všichni ti zbožní a ortodoxní poutníci, kteří navštěvují Compostelu a klečí před hrobkou apoštola, ve skutečnosti nevědomky uctívali dítě z manželského svazku, jehož existenci církev kategoricky popírá.

JAKUB,SYN JEŽÍŠE
Putování Jidáše Tomáše a jeho synovce Jakuba bylo do značné míry založeno na stejném principu jako cesty Marie Magdalény - být neustále v pohybu, dokud člověk nenajde bezpečné útočiště. Po blíže neurčené době strávené v Edesse putoval Jakub po boku svého strýce do keltsko-iberské oblasti nedaleko dnešního města Santiago de Compostela v severozápadním Španělsku. Z legend společenství Rex Deus, které jsme vyslechli, zcela jasně nevyplývalo, kolik bylo Jakubovi v době příchodu do Španělska let, a neuváděly ani obsáhlejší detaily o jeho další cestě.

Stejně jako evangelia líčí i tyto tradice příběh Marie Magdalény tak, jak přežil s požehnáním církve, tedy upravený a „vylepšený kněžskými spisy, a nedá se předpokládat, že by vypovídal o všem, co se stalo. Nenajdeme v něm další zmínky o Černé Sáře Egyptské a vůbec žádný záznam o jejím bratru Jakubovi. Zdálo by se, že stejně jako jejich starověcí předkové se příslušníci Davidova rodu „na ulicích nepoznají". Je tedy pravděpodobné, že jediný záznam o jejich osudu a linii, kterou předali dál , je možné najít v tajných rodinných tradicích příslušníků vyvolené skupiny známé pod společným názvem Rex Deus. V příběhu, který nám vyprávěl náš informátor, byly přímé detaily o Sáře, jejím bratrovi a jejich dětech vypuštěny, ale živě nám vykreslil široký pohled na život Jakuba, syna ježíšova.

Středověký kult svatých ostatků zplodil v církevní tradici spoustu anomálií. V Evropě existovalo několik církví tvrdících, že vlastní předkožku malého Ježíše. Objevily se přinejmenším tři relikvie, které měly být údajně kopím vraženým do Kristova boku, a úlomků z jediného pravého kříže se našlo tolik, že by se z nich vytvořil celý les.Tělo Marie Magdalény bylo zjevně božsky obdařeno stejnými výjimečnými silami, protože se vyznačuje záhadnou schopností nacházet se nejméně na dvou místech zároveň a to ve Vézelay a v St. Maximin la Baume.

Nepřicházejí sem jen zanícení a zbožní katolíci. Pravidelné poutě k místu, o němž vědí, že je hrobkou nevěsty Kristovy, vykonávají i příslušníci esoterických duchovních proudů. Členové tzv. compagnonage, středověkých obchodních řemeslnických cechů, především Děti Šalomounovy a jejich současníci nazývaní Les Compagnons du Tour de France, považují tuto pouť za základní konečný stupeň završující jejich profesní a duchovní zasvěcení.

Tradice uvádí, že koncem 13. století objevil tělo sv. Marie Magdalény hrabě z Provence, Karel II, a to v kryptě sv. Maxima la Baume. Poutní cesta k Magdalénině jeskyni v St. Baume však tento objev datuje o několik století dříve. Jeskyně v St. Baume se stala významným zastavením pro poutníky jdoucí z Itálie po cestě vedoucí nedaleko Rennes-le-Cháteau, než překročila hranice do Španělska a vedla dál za sv. Jakubem z Compostely. Je zaznamenáno, že roku 1254 vykonal francouzský král sv. Ludvík pouť k hrobce Magdalény při návratu z křížové výpravy. Když se stala Provence součástí francouzského království, vykonali tuto pout' všichni králové nově sjednocené země a cesta, po níž kráčeli, je nyní známá jako „chemin des rois", „královská cesta".

Poté se církevní tradice, která je většinou dost propracovaná, mírně zamlží a tvrdí, že vzhledem ke strachu z pronásledování nebo vedena touhou najít svého „rabbuni" odešla Marie v tichosti na utajené místo, kde strávila poslední roky života. Nedaleko Aix-en-Provence se nachází pohoří, které je dodnes považováno za geologickou kuriozitu. Nižší svahy pohoří Saint Baume jsou pokryty dávnými lesy. Najdeme tu mnoho tisů, které mají duté kmeny, ale přesto jsou stále krásně zelené; údajně jsou staré více než tisíc let. Dubové háje na horském úbočí bývaly rituálním shromaždištěm druidů a jsou jen o trochu mladší, ale každopádně tu rostou už mnoho staletí. V celé oblasti vládne věčný poklid a právě zde prý Marie Magdaléna strávila poslední léta svého života v meditaci a modlitbách v jeskyni kdesi ve výšinách tohoto posvátného pohoří.

LEGENDY O MARII MAGDALÉNĚ
Další přežívající legendy spojují Marii Magdalénu a Lazara velmi  úzce s Provencí, kde je Marie Magdaléna uctívána jako „svatý apoštol z Provence" Tradice uvádí, že se po vylodění v Les Saintes -Maries-de-la-Mer brzy se svým bratrem Lazarem odstěhovala do Marseilles, aby započalo to, co církev označuje za „její evangelickou misii". Dále se uvádí, že se přestěhovala do blízkosti Aix-en-Provence, kde kázala společně se svatým Maximem.

Pod tímto esoterickým popisem a symbolismem se skrývá totožnost dítěte, které bylo vychováno ve Francii a pokračovalo v dynastii Davidově - tedy dcery ukřižovaného krále Židů.

Ke skrývání perly pravdy před očima nepovolaných nebo případných pronásledovatelů sloužily také encyklopedické znalosti Písma, společně s používáním určité hebrejské terminologie. Sára Egyptská, černé dítě - jednoduchá věta skrývající bohatost významů. Sára není v hebrejštině pouze jméno, ale je to také označení postavení, které znamená královna nebo princezna. Označení egyptské nevyjadřuje příslušnost k národu, ale je to prostě jen označení místa narození. A co pro nás znamená slovo „černá"? Klíč k odpovědi najdeme ve starozákonní knize Pláč Jeremiášův, kde jsou popisováni příslušníci Davidova rodu: „Avšak nyní jejich postava potemněla více než saze, na ulicích je nepoznají."

Až do současné doby církev nepřinesla žádné jiné vysvětlení. O Sáře se vždy říkalo, že byla mladá, téměř dítě, ale přesto nebylo předloženo žádné objasnění toho, jak by bylo možné, aby byl zaměstnán někdo tak mladý, ač třeba jen v podružné roli služky. Esejci byli mistry v utajování. Ježíš učil v podobenství. Mnohé nedávné výklady svitků od Mrtvého moře byly doplněny až tehdy, když se podařilo pochopit, jak esejci používali pešer. Existovala zde záhadná podoba zašifrovaných textů, které. p rouškou prostého vyprávění ukrývaly skryté významy. Další užívání kódů, objevených ve svitcích od Mrtvého moře, spočívalo v používání čísel, například arabských číslic. Kódy, číslice a pešer nebyly jediné prostředky užívané v esejských textech k utajení jejich skutečného významu.

Tato slavnost, která započala ve středověku na základě dlouhotrvající ústní tradice, se koná na počest toho, že kdysi ke břehu zázračně připlula loďka bez kormidla s velmi zvláštní posádkou. Na palubě byla Marie Magdaléna, její sestra Marta a bratr Lazar, doprovázeni „egyptským" dítětem. Všeobecně byl přijímán názor, že vzhledem k tomu, že ono dítě bylo označováno za „egyptské" a mělo tmavou pleť, zjevně patřilo mezi otroky některé rodiny z Betanie.

V malém přímořském městečku Les Saintes-Mariesde-la-Mer v Camargue se každoročně od 23. do 25. května koná slavnost na počest příjezdu dítěte Ježíše Nazarejského a jeho matky Marie Magdalény do Francie. V kryptě opevněného kostela, jenž je ústředním bodem města, se nachází zvláštní, velmi zdobně oblečená Černá madona", která vůbec není tím, čím by se na první pohled mohla zdát. Tato vyšňořená postava s černou tváří neoslavuje ani zjevem, ani formou „Pannu Marii". Vzbuzuje dojem, že představuje nepříliš známou svatou, Sáru Egyptskou, známou též jako Sára Kalí neboli Černá královna, uctívanou všemi Cikány v Evropě.

ÚTĚK Z EGYPTA
Jedna značně rozšířená legenda, která se dochovala na jihu Francie po téměř dva tisíce let, s podporou tradice udržované v rámci francouzského královského rodu uvádějící, že jde o potomky Marie Magdalény, nám poskytuje zřetelné náznaky týkající se cesty, kterou rodina šla, a místa, kam měla zřejmě namířeno. V legendě se objevují zašifrované odkazy na královské dítě, které jsou tak vtipně zamaskované, že oklamaly generace oddaných věřících v průběhu celých dějin křesťanství v Evropě.